To, že je vodík perspektivní nosič energie, že jej lze využít v dopravě i v průmyslu, není žádná novinka. Nicméně „jeho doba“ měla přijít až později. Pro dosažení evropského klimatického cíle – uhlíkové neutrality, se počítalo s „plynovou“ etapou, během které se dobudují jaderné elektrárny, velké množství obnovitelných zdrojů energie a také technologie pro výrobu, dopravu a využití vodíku.
Ruská agrese na Ukrajině vše změnila a urychlila, takže „doba vodíková“ začala zásadně dříve, než se předpokládalo. Obrat v evropské energetické politice způsobil zejména evropský plán RePowerEU[1] z května 2022, který na změnu potenciálních zdrojů energie reaguje a v podstatě znamená odchod od ruského plynu s tím, že od dosažení klimatických cílů EU se neustupuje.
V září letošního roku Evropský parlament schválil novelizaci směrnice o obnovitelných zdrojích (krátce je označována jako RED III[2]). Stanovují se zde závazné cíle pro snížení emisí skleníkových plynů – přísnější, než byly dosud, a také cíle pro využití „zeleného“ vodíku[3] v dopravě a v průmyslu. Cíle jsou stanoveny pro rok 2030 a 2035. Už v současnosti existují dva „delegované akty“ Evropské komise, tedy prováděcí předpisy[4], které předepisují, jak se mají počítat emise skleníkových plynů a jak lze instalovat a využívat zařízení pro „zelený“ vodík.
Nastává „vodíková éra“. Vodík má řadu výhod – např. kilogram vodíku dá 4x tolik energie jako kilogram černého uhlí. Je možné jej vyrobit celkem kdekoli, kde je dost vody a elektřiny, protože se jedná o vodík vyrobený z demineralizované vody v elektrolyzéru, kterému dodává energii pro výrobu obnovitelný zdroj – nejlépe fotovoltaika nebo větrná elektrárna. Vodík nemusí sloužit jen jako zdroj energie, ale jako nosič, „baterka“. V době, kdy je energie přebytek, např. v létě v době největšího slunečního svitu z fotovoltaiky, lze v elektrolyzéru vyrobit vodík a ten buď v době nedostatku energie znova proměnit na elektřinu do sítě nebo přímo využít.
Vodík je možné využít v dopravě, u nás výhodně zejména v regionální železniční dopravě, městské a příměstské autobusové dopravě. Nicméně má vzniknout celoevropská síť čerpacích stanic na vodík. Podle nových evropských předpisů do roku 2030 musí být možnost načerpat vodík na páteřní dopravní síti TEN T[5] každých 200 kilometrů.
Zároveň z důvodu dekarbonizace průmyslu, zejména v hutnictví a v chemickém průmyslu, se má masivně začít využívat „zelený“ vodík. Tedy vodík, k jehož výrobě jsou použity výhradně obnovitelné zdroje energie. V hutnictví místo koksu jako redukční činidlo při výrobě železa, při výrobě motorových paliv, kde se vodík stejně používá, má se používat i dál, ale „zelený“. Pro Česko to znamená vyrobit v roce 2030 a v každém dalším 38 600 tun „zeleného“ vodíku, což je jedna třetina všeho v současnosti v Česku vyráběného vodíku.
Česku tak vznikají závazky, jejichž naplněním se zabývá jak stát ve strategiích, legislativě a dotacích, tak i některé regiony. V současné době se aktualizuje státní vodíková strategie. Vodík se poprvé dostává jako plyn do energetického zákona (momentálně v připomínkovém řízení) a Státní fond životního prostředí v rámci Modernizačního fondu podporuje výstavbu menších elektrolyzérů na vodík. Bude podporovat také řadu aktivit v nově připravované části Modernizačního fondu s názvem Green Gas.
Vodíkový boom v Evropě je tak velký, že se tři „uhelné“ regiony, Karlovarský, Ústecký a Moravskoslezský kraj, rozhodly pro společné memorandum a spolupráci na rychlém prosazení vodíku v české ekonomice. Představitelé krajů si uvědomují význam vodíku zejména proto, že v těchto regionech je v současnosti situována téměř všechna dosavadní výroba vodíku a velká část jeho spotřeby. Tyto kraje tedy budou muset víc než kdo jiný „zezelenat“. Rozhodly se proto využít této výzvy a aktivně svou „vodíkovou“ budoucnost prosazovat.
Jako všechno nové a málo používané, tak i „zelený“ vodík bude ze začátku drahý. Proto jsou důležitá „vodíková údolí“ – tj. výroba a spotřeba pokud možno v těsné blízkosti, bez nezbytnosti „vodíkovodů“ a všech dalších přepravních nákladů. Předpokládá se rovněž efekt sněhové koule – pokud se v „uhelných“ regionech podaří, že se vodík bude nejen vyrábět, ale hned spotřebovávat např. na regionálních tratích a v městské dopravě, pak se tento ekosystém může dál rozšiřovat do celé České republiky. Nejvíce „na spadnutí“ jsou tři projekty – vodíková železnice z Olomouce do Krnova a Ostravy, městská vodíková doprava v Ústí nad Labem a nákup několika desítek vodíkových autobusů pro krajskou dopravu v Moravskoslezském kraji.
Rut Bízková, koordinátorka pracovní skupiny transformujících se uhelných regionů v oblasti podpory aplikace vodíkových technologií a koordinovaného rozvoje konceptu „vodíkových údolí“
[1] https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:52022DC0230
[2] https://www.europarl.europa.eu/legislative-train/package-fit-for-55/file-revision-of-the-renewable-energy-directive
[3] Zelený vodík označuje vodík vyráběný pomocí elektrolyzérů štěpením vody, kdy energie potřebná k elektrolýze byla zcela pokryta obnovitelnými zdroji energie, jako je větrná nebo sluneční energie, a je považován za jediný ekologický a klimaticky neutrální způsob výroby vodíku.
[4] https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:32023R1184&qid=1696147704717 a https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:32023R1185&qid=1696147775463
[5] Transevropská dopravní síť (anglicky Trans-European Transport Networks, zkratka TEN-T) je síť silničních a železničních koridorů, mezinárodních letišť a vodních cest v Evropské unii.